Na hrobech Indianských.

Zem svobodná a přec tu bezpráví, jak děsnějšího neviděly světy, krok každý křivda, zločin krvavý, a každý ples vítězné oslavy

divoký vzkřek, jak nehýk barbar kletý na zříceninách Romy před stalety. Když tyran stele na vaší si šíji a deptá v prach vás mrzké poroby,

tu na poplach vám všechny zvony bijí, když Huron padlých tančí nad hroby, jež sami v hrdlo již mu tiskli nůž, tu divokou je šelmou rudý muž

a děti strašíte tou komedií; když ale lid, jenž cizé dobrodruhy a vetřelce tisk vřele v náručí – a dobrý lid, jak žádný v světě druhý,

když po kapkách se krve umučí, a v srdce, jež vám v družství otevřené se jako v posměch olova kus vžene, ba na hrobech i jeho prokletá

vítězná píseň Huronské víc hýká – toť do pralesů vnikla osvěta a přec-li kdo, že bezprávím to, říká – to lichý útlocit – to romantika.

Oj romantika – tož teď píšu též, jen abych déle uměl psát též v rýmu, jen abych vtělil z mozku ten kus dýmu a oblek v roucho fantastovu lež,

bych na chvilku tím jiné pobavil? – Aj, toť bych v čárce pero zastavil, jímž jiní marně k témuž cíli vládli, kdy nechtěl den co den ten rod váš padlý,

by hanbou kdos mu čelo zohavil! – Leč – budu psát, vždyť lichými ne slovy; vždyť viděl jsem tu zem, jak čarný ráj a čistá, modrá tak, že azurový

závodit nemůž’ s nimi nebes kraj, a v bezednu se jejich lesy třpytí a táhnou v dál, že vrcholný ten lán, když na něm slunce zář se rozesvítí

jest jak ten rozvlněný oceán a ptáče každém suku na širokém a zpěv se mísí v každý větru dech a z křoví laň velikým zírá okem

a nohou jako struna tepe mech a z pod větviny dlouhé, tmavostinné se řeky proudí čisté, křišťálové jak slza, jež se z pod oboří vine

a vodopády barvě ve duhové stříbrným pásmem se skalin se lijí a v květy hází perly démantové a lesy šumnou plní melodií.

A praerie ty dálné, bezehrané, kde pestrých květů živém ve záchvitu, jak démantů vsázených v malachitu a do nichž vítr-li jen pozavane,

by člověk pad v ty vlasy rozčesané a toto vše – ta krása neobsáhlá, co z ní je tam, kam vaše ruka sáhla? – Kde Wigwam stál, líhnou se bezměrá

ta vaše města hladové jak houby a v lesích pádná houká sekera den co den množíc vaše dílo zhouby a z lesů fenc’ praerii rozřeže

a po jezerech letí pární šrouby a v svět roznáší vaše loupeže. Ba všechno, vše jste sobě osvojili a k otroctví si skladli pod nohy,

z vás každý svou zve tu neb onu míli, kde díl má země té syn ubohý? – kde osvěta nešena temnot robu? – Jej vyštvali jste odsud jako laň

a nemá místa pro své hlavy mdlobu, jej rukou jemnou odvádíte k hrobu, z kad příští rok jej vyštve vaše zbraň, to pro dolar a ten buď klet, kdy prací

tou celý velký národ dokrvácí! – Kde osvěta se ptám vás ještě jednou? Já viděl lid ten před vašimi domy, jak s žebrákovou čekal tváří bědnou,

a marně čekal, ven až na něj shlednou a hodí drobt, co padá pod stoly! A div, že srdce při tom nepuklo mi: syn země té žebrácké o holi!

Kdo k bratrovraždě štve jej každý den, kdo podává mu družnou pravdu dnes a zýtra zákeřník co slézá ves a vraždí jako zvěř i družný kmen? –

Kdo daří na oko jej kusa cárem a zýtra kupčíků šli pronárody, by vzali mu jej zas a shnětli žárem – by nechtěl zpět jej zas – hořlavé vody?

Kdo bezbranné v dům láká náčelníky a vraždí je, že sotva přes práh kročí a nade tím-li lid se rozdivočí, kdo věsí na chvoj jej jak loupežníky?

a tich-li přec, kdo přec jej zabije i pod posvátným znakem Unie? a vraha, jenž se v lidské krvi brodí jak střelil ptáka by, čí soud zas svobodí?

Volnost jste sobě zbudovali tady, evropský otrok nesní ani o ní, zde samozvanec víc se neutroní, leč – jaké stavili jste na zaklády? –

Být prorokem je věcí zvšednělou, ač ten co ve prach zmučil před věky pro bídné zlato Hišpan Azteky teď přes celou svou pýchu zpanštělou

v té, již byl jednou v rumy skácel, zemi, je otrok otroků sám mezi všemi. – Vy buďte volni všeho ze světa, že z prachu k vám zřít budou otroci

a svítiž si ta vaše osvěta, jak nové slunce tmavé do noci a stavte všemu, co je lidským, tróny, že řekne rozum: spasili jste nás;

či srdce lidské nebude se vás též jednou ptát: kde padlé miliony? kde Abele si nechal Kaine vrahu? kdo za vás odpoví v tom celém vašem blahu?

kdo ze světlé té záře kolem hlavy vás rudého paprsku hanby zbaví? –