VŠAK si také chválil v peří
myslivecký mládenec,
že pan lesný po večeři
nelouskal s ním růženec –
Pytlák s oky po revíru,
v „Liščích děrách“ paseka; –
mládenci dnes, u všech výrů,
hlídka byla daleká!
Dnes to polmi vzal si maní,
však si cestu ukrátí, –
letos boží požehnání
na každé je souvrati.
Žita dosud nekosena,
mez jak břehy na trávu,
klasy muži pod ramena
a těm holkám nad hlavu.
Však se dočká, když si vyčká,
i ta prázdná stodola,
na mezi ta křepelička
na žence si zavolá.
Klasy mužům pod ramena
a těm holkám přes hlavy,
a ta jedna, zatrolená,
zrovna zde tě pozdraví!
Křepelička, neposeda,
vlčí máky na líčku, –
víc ať dobré rány nedá,
té kdo nedal hubičku!
Po polednách, na čekání
přece nikdo nechodí; –
a pan lesní na té stráni,
jako když tam uhodí!
Však se na tu polní krásu
přišel také podívat;
jak by na lán zlatých klasů
nemusel se usmívat! –
Křepelička ztichla v poli,
ale, kdo by to byl řek’:
tam, hle klasů nad vrcholy
– tisíc láter! – tetřívek!
Pírka lesklá, rozdvojená,
více vidět nemnoho; –
nebýt kůže vybarvená,
byl by střelil do toho!
„Však se s ním, ba u Huberta,
setkám lepší pohodou! –
...Škoda prachu! – kýho čerta,
u nás je to za vodou!“
Přejel kníry, v „Liščí díře“
sám si látra spočítal;
mládence v tak dobré míře
nikdy večer nevítal.
Řek’ jen zvolna po snídání:
„Do polí ten odnesa,
sedlák, chodí na čekání, –
lesník patří do lesa!“