MY spolu šli, – den stměl se k soumraku;
Ty’s děla: „Nevidím dnes hvězdu žádnou.“
Já děl: „Tam dvě stměly v oblaku!“
Já cítil v tvé mou chvít se ruku chladnou.
Ty’s děla: „Řekni, co to vzpomínat? –
jak je to, dvě když hvězdy spolu spadnou?
těm spolu as je dobře usínat!“–
a slza skrápla na tu ruku chladnou.
KVĚT sem, květ tam,
on každý uvadne –
já poslední teď v ruce mám
a také on mi z ruky vypadne.
Nech být, nech jít,
jen neplač mi tak usedavě –
vždyť někdo musí žít
a někdo musí mřít
a lidské srdce puká zrovna hravě.