MŮJ synku, drahý, milený,
s tím vlasem nad len plavým,
tvářičky máš tak ruměny,
tvé tílko kypí zdravím.
Jak rád tě chovám na klíně
a hledím do tvých očí,
kde blýská to, jak v hlubině
když rybka povyskočí.
Já celý den si na poli,
mé dítě, myslím na ně;
jak tvé se nožky batolí
mi vstříc na drsné dlaně.
Já namyslím se celý den,
jak tobě zas to bude,
až budeš orat unaven
na naší roli chudé.
Leč, – co se o to starám již,
ty synáčku můj malý;
ty svému otci nepatříš,
ty napřed patříš králi.
Však od něho-li přijdeš zdráv,
jdi v svého otce dráze,
buď kliden, Bohu, lidem práv
a orej hloub – a snáze!