MŮJ Bože, jak jsi neznám stále,
jen jako z mhavé pověsti,
a člověk věky neskonalé
Tě volá ve své bolesti.
Ty k hlasu jeho jsi tak němý,
ať klne, neb Tě velebí,
a neviděna širou zemí
Tě hledá hvězdném na nebi.
Já s miliony žalných duší
též marně hledím nahoru;
jen srdce mé Tě v sobě tuší,
a to je plné rozporů.
Dnes doufá, zítra naděj šlape,
dnes věří, zítra bezděky
jak oslepené ve tmách tápe, –
Ty’s v něm, – a přec tak daleký!