TMAVOU nocí vichr duje polem, plání,
jest to jako moře divé naříkání.
Jako vrak když bouří pluje peřejemi
a ty vlny tmou se valí k mrtvé zemi.
Zaduje a zaburácí, hučí, kvílí,
potom jak ta mrtvá země ztichne chvíli.
Teď to lká a teď to volá teskně znovu,
že by mrtví zbudili se na hřbitovu.
Jen ti živí, jak tu spějí, nechtí žíti,
přes ně dál se valí světa vlnobití.
Duj, ty větre, v sluch jim houkni plnou hrudí,
zalomcuj jim veřejemi, ať se zbudí!