Na mrtvé srdce mroucí květiny
jsme kladli ti, ty květe pokosený,
kde rostlo jich, jak na luh porosený
když dechne máj; a každý jediný
v své čistotě tak prostý, nevinný,
a každý někomu zde posvěcený,
jejž’s milovala. – Zrak tvůj uzamčený
již nezří těchto, v mhavé tišiny
se noře věčna. – Úsměv na tvých rtech,
– květ poslední, jejž tys nám dala tady, –
i ten už zmírá. Co ti vůně těch,
jež dává zem, co stesk náš, věk tvůj mladý?
V snách bloudíš nebes kvetoucími lady; –
a tak jsi nás tu zapomněla všech.