Moře bouří, vichr duje
od života skal,
s někým, kdo ti drahým, pluje
loďka v mhavou dál.
A jak s břehu hledíš za ní,
víc-li můžeš dát,
než to: S Bohem! – Na shledání
jednou, – někde, – snad!
A kdyby ti všecko vzala
bouř, – co platno lkát;
jak ta němá, nahá skála
musíš stát a stát.
Dál, byť skálu rvalo v kusy,
moře bude hřmít:
loďka mizí, srdce musí
jít ji nechat, jít.