Modli se za mne, děvče nevinné!
To modlení ti dosud ještě přáno;
tvým srdcem pusté prázdno nepoznáno,
tlumící zachvění i jediné,
kde duše struny vše se rozeznějí,
kde slza, vzdech vše tužby zavine,
co beze slov se modlí nejvroucněji.
Modli se za mne, děvče nevinné!
Mně nedáno víc v nebe vznést se lemy:
tu duši tíží cos jak olovo,
věsíc se každé zbožné na slovo,
že sotva vzlétne zas se kácí k zemi.
Tvá duše ale – v šeru hvězda bílá
a její prosby – lesky bezstinné,
jež hvězda volně v nekonečno sílá.
Modli se za mne, děvče nevinné!
O jindy též měl perutí jsem k letu
a vznášel se až k nebes temeni,
a neb co dítě slouchal v nadšení
těm krásným bájím o krásnějším světu;
a jindy též se pjaly ku modlení
na klínu matky ručky dětinné,
a teď? – ó plakal bych, leč slz mi není.
Modli se za mne, děvče nevinné!
Když lid v zápalu zbožném pokleká
bije se v prsa: „Bůh buď milostivý!“
já vzdorně stojím – ret mi úsměv skřiví,
leč – srdce to jak dýka protéká. –
Jsemť nevěrec – či kdos té věří báji?
V tom od klekátka cos mi pokyne,
to oči tvé se k nebi upírají –
Modli se za mne, děvče nevinné!
A přec to bolno, kdyby zavřená
byl duch jen zář, jež shaslá, navždy zmírá,
a nebyl hvězdný svit, jenž neumírá,
třeba již věky hvězda pohřbena;
a přec to bolno být tak bez shledání.
Či ty snad věříš žití na jiné –
O věř – a tvá nech víra mou též chrání –
leč – modli přec se, děvče nevinné!