Modli se za mne, děvče nevinné!
To modlení ti dosud ještě přáno;
tvým srdcem pusté prázdno nepoznáno,
jež tlumí zachvění i jediné,
kde duše struny vše se rozeznějí,
kde slza, vzdech vše tužby zavine,
jež beze slov se modlí nejvroucněji.
Modli se za mne, děvče nevinné.
Mně nedáno již v nebe vznést se lemy:
tu duši tíží cos jak olovo
každé se věsíc zbožné na slovo,
že sotva vzletne, již se kácí k zemi.
A duše tvá, to v šeru hvězda bílá
a její prosby lesky bezstinné,
jež hvězda volně v nekonečno sílá.
Modli se za mne, děvče nevinné.
O jindy též měl perutí jsem k letu
a vznášel se až k nebes temeni,
aneb co dítě slouchal v nadšení
těm krásným bájím o krásnějším světu;
a jindy též se spjaly ku modlení
na klínu matky ručky dětinné
a teď? – o plakal bych, leč slzí není.
Modli se za mne, děvče nevinné.
Když lid v zápalu zbožném pokleká,
bije se v prsa: „Bůh buď milostivý!“
já vzdorně stojím – ret se v úsměv skřiví
– a srdce to jak dýka protéká.
Jsem nevěrec – či kdo té věří báji?
V tom od klekátka cos mi pokyne,
to oči tvé se k nebi upírají –
Modli se za mne, děvče nevinné!
A přec to bolno, kdyby zavřená
byl duch jen zář, jež shaslá, na vždy zmírá
a nebyl hvězdný svit, jenž neumírá,
nech věk již celý hvězda pohřbená;
a přec to bolno být tak bez shledání.
Či ty snad věříš žití na jiné? –
O věř a tvá nech víra mou též chrání –
modli se za mne, děvče nevinné!