V legendu svatých, z rána od svitání
až k večeru, kdy k modlení se zvoní,
ta bledá líc se k pergamenu sklání.
Za črtou črtu maluje on do ní
ty drobné obrazy, před nimiž věky
ač vírou chabé, vlhké zraky cloní.
A lidské pitvory a ďáblů skřeky
a světců k nebi pohled vážně jasný
je vidět zde; – a je to štětec měkký,
jímž malován každý ten oblak řasný
a každá tvář, – ba nebeského jitra
i v ďábla chmurnou líc pad odlesk spasný.
Vše měří váha hlubokého nitra
a smutku víc-li někde v zemském zjevu,
hned jinde úsměv praví: „Doufej ! – Zítra !“
A tak tu všechno plno jasu, zpěvu,
že myslím si, jak dívám se v tu knihu,
jak okénkem skrz rosou vlhkou révu
padalo slunce v zlatoskvoucím mihu
a ptačí zpěv v tu tichou zvučel celi
a on jak vše, by žití zmírnil tíhu,
to v obraz spojil, sice nedospělý
svým uměním, leč do něj všechno vložil,
co k Bohu vede, co nás od Něj dělí! –
Co všechno asi mnich ten dříve prožil.