JAK děcko, když mu někdo hračku vzal,
my vzkřiknem, když nás první stihne žal.
Když rána za ranou nám srdce kruší,
ulevujeme slzou těžké duši.
Pak slovo k příteli rty hlesnou tu a tam, –
ač díme si: Jest nejlíp trpět sám.
Tak vzkřikem, slzou, slovem, chvějným rtem
dál k mlčení, – však marně, – bojujem.
Až samo ve své velké velebnosti
se teprv nad hrobem nám rozehostí.