UŽ mi svítí slunce tedy
dnes na cestu naposledy;
krásný byl ten boží svět,
ve květu svých mladých let
já ho musím opouštět.
Napřed vám, ó drahá máti,
musím ještě s bohem dáti,
za všecko vám díky vzdát;
vy jste mě, já vás měl rád,
buďte zdráva nastokrát!
Vaše ruce, otče milý,
tak se pro mne klopotily;
na stará jsem léta sám
chtěl se odvděčiti vám,
teď to Bohu odevzdám.
Družičky, jak hrstkou kvítí
přišly jste mne provoditi,
s věnci myrty zelené,
celé bíle oděné,
s bohem, družky milené!
Mládenci, již vemte hřeby,
víc mi není zapotřebí;
jedni rakev přiklopte,
druzí slzou pokropte,
třetí mar se uchopte.
Od kostela zvony znějí
a ten jeden nejteskněji,
co by byl tak krásně zněl,
kdybych k oltáři byl šel;
teď mi hrany zvoní, žel!
Jděte již, a ze hřbitova
k radosti se vraťte znova;
se mnou se tam rozlučte,
prach můj prachu doručte,
duši Bohu poručte.