MATKO, naše matko,
ach, matičko milá,
proč pak vy tak záhy
jste nás opustila!
Proč pak vy tak navždy
odcházíte z domu,
ani nedáváte
s bohem pranikomu.
Když jste do kostela
jindy chodívala,
vždycky jste nám ještě
křížek udělala;
ale teď tak chladná
je ta vaše ruka,
ani nepohne se,
když nám srdce puká.
Tak stojíme tady
velcí i ti malí,
jako bychom nikdy
vaši nebývali!
Byli jsme, ach, byli,
ale jak to bude,
když ty vaše ruce
scházet budou všude!
Tak ty vaše oči
spí už na den třetí,
ani nepohlednou
na siroty děti;
a když na hřbitově
věčně budou spáti,
kdo, jak vy, matičko,
bude o nás dbáti!
Bude dbáti, bude
Pán Bůh milostivý,
který květy šatí,
který ptactvo živí;
vždyť jste zanechala
nám své požehnání. –
Ale želet budem
vás až do skonání.