Já mám tě učit kvítka znáti,
ty, moje dcerko rozmilá,
jak na lukách a na souvrati
a na mezích se rozvila?
Ty lítáš travou jako včelka
od květu v květ a sem a tam:
spíš’ ty jsi moje učitelka,
já nevím, co ti říci mám.
Já řekl bych ti květů jména,
leč všude jinak zve je svět –
však ty jsi jimi ověnčena
a líp jim umíš rozumět.
Neb tebe blaží jejich krása,
až na líčkách máš červánek,
a tvoje velká radost jásá
jim vstříc jak ráno skřivánek.
A zrak ti září jen jen plana
a na tvých rtech je zvonků smích,
až těmi květy obsypána
v nich usneš, – sama jeden z nich.