Byl podzimkový, šerý den
a těžký stesk mi v duši leh’,
tu náhle padl do oken
svit slunečný a v řady kněh.
Tak stály tady nehnutě,
kmen podle kmenu, – duchů les,
jímž jako orlí perutě
se myšlenkový šelest nes’.
A paprsk slunce na ně pad’
jak v starých dubů kořeny;
ten tam byl stesk a nesoulad,
já viděl prales vznešený.
Ten lidstva velkých duchů bor,
jak hledí ve svých myšlenkách
tak nepoddajně v žití spor.
A nesmrtelna dech jím táh’.