Jen nebýt měkkým tak v té denní vřavě; –
toť nejhorší jest, neukázat rohy,
když na jehly tě bere komár mnohý
a když má v zobci, myslí, že má v hlavě.
Ty myslíš si: „Jdu světem pohrdavě,
co lidský soud? – mám v prsou svých své bohy!“
– ne, brachu! – ty jsi lidem přeubohý,
a bozi jinou mají starost právě.
A tam, kde v prach se rozpad’ motýl měkký,
kornatý šnek a rak přetrval věky
a v tisícleté na nás zeje skále. –
Aj, říkáme to, vidíme to stále
a přec my měkkejši jsme jako děti
a nechcem tomu nějak rozuměti.