JE tomu třicet let,
co poslal jsem tě v svět,
má první kniho písní. –
Já tenkrát jsem se ptal,
jak půjdu žitím dál,
má ruka nesmělá
co ještě udělá,
co srdce ještě vysní?
Přes pásma modrých hor
z obzoru za obzor
jsem dál spěl; – co mne potká?
kde radost u mety
mi vyjde v ústrety,
kde žalost z úbočí
mi cestu zaskočí
a hruď mi protká?
Teď tmí se okolí; –
na slzná údolí
a na ty vrchy hoře
jak ohlížím se zpět,
mé srdce jen se ptá:
proč spatřili jsme svět,
má kniho, ty i já. –