NECH, můj hochu, těch svých písní!“
ondy milá zašeptala,
když svou bílou, něžnou ručkou
v mých se písních probírala.
„Nech těch písní, jsou tak smutny,
ani bych je číst neměla.“ –
Čtla je přec a v černém oku
rosa se jí pozachvěla.
A já jsem tu rosu slíbal,
ale slib se v píseň mění;
podala mi bílou ručku:
„Zpívej, nejsi k napravení!“