Mé drahé, drahé dítě,
ty píšeš, smutno že ti
a že ten čas tak zdlouha,
tak tuze zdlouha letí.
A že jsem návrat slíbil,
až vlašťovky se vrátí
a že tu ještě nejsem
a ony už se tratí.
A večerem co večer
že hledíš v hvězdy klamné
a jedna s výš’ kdy letí,
že modlíváš se za mne.
Mé drahé, drahé dítě,
o vím, co snese žele,
kdo miluje tak věrně,
kdo miluje tak vřele.
Mé drahé, drahé dítě,
mně též to srdce ouží,
že se to naše dáli
tak v nekonečno dlouží.
A zapláču si také,
když na tě vzpomenu si,
však v srdci cos mi bouří
a dál to jíti musí.
Či pamatuješ na ten
se večer, drahé robě,
kdy děli jsme si, jenom
že nepatříme sobě?
Pod námi v tichu Praha
a hleděli jsme k hradu,
zda slyšela’s ten výkřik,
jak jeknul v nočním chladu?
A potrhaně hvězdy
se leskly v řeky toku
a ty’s mi tiskla ruku
a slzu měla’s v oku.
Ty’s tiskla k mé se tváři:
„Já již se upokojím,
buď, hochu, napřed jejich
a potom teprv mojím.“
Jsi dívkou písničkáře,
ten není jako jiní,
tomu myšlenky divné
přečasto čelo stíní.
Tomu myšlenky divné
přečasto letí hlavou
a nesou meteor jak
jej dáli ve mlhavou.
A letí, stále letí,
sám neví, kam se nese,
jen když to temno pod ním,
na chvilku rozbleskne se.
U tebe jen co hvězda
u hvězdy letem prodlí –
a v propast-li se skácí,
o modli zaň se, modli!