MÉ drahé, drahé dítě,
ty píšeš, smutno že ti
a že ten čas tak zdlouha,
tak tuze zdlouha letí.
A že jsem návrat slíbil,
až vlaštovky se vrátí
a že tu ještě nejsem
a ony už se tratí.
A večerem co večer
že k hvězdám hledíš tiše
a modlíváš se za mne,
když která padá s výše.
Mé drahé, drahé dítě,
o vím, co snese žele,
kdo miluje tak věrně,
kdo miluje tak vřele.
Mé drahé, drahé dítě,
mně též to srdce ouží,
že se to rozloučení
tak v nekonečno dlouží.
Mně též se oči zamží,
když na tě vzpomenu si,
však v srdci cos mi bouří
a dál to jíti musí.
Či pamatuješ na ten
se večer, drahé robě,
kdy děli jsme si, jiným
že patříme jak sobě?
Pod námi stichla Praha
a hleděli jsme k hradu,
zda slyšela’s ten výkřik,
jak zavzněl v nočním chladu?
A potrhaně hvězdy
se leskly v řeky toku
a ty’s mi tiskla ruku
a slzu měla’s v oku.
Ty’s tiskla k mé se tváři:
„Já již se upokojím,
buď, hochu, napřed jejich
a potom teprv mojím.“
Jsi dívkou písničkáře,
ten není jako jiní,
a myšlénky tak divné
mu často čelo stíní.
A myšlénky tak divné
mu často letí hlavou
a jako meteorem
jej nesou v dáli mhavou.
A letí, stále letí,
sám neví, kam se nese,
jen když to temno pod ním,
na chvilku rozbřeskne se.
U tebe jen co hvězda
u hvězdy letem prodlí –
a v propast-li se skácí,
ó, modli se zaň, modli!