MATKA.

JSI celé mé žití a celý můj svět, ty andílku můj zlatovlasý – jen dívej se, dívej, – pro jeden tvůj hled co svět měl trampoty, co svět měl krásy,

– v tobě to štěstím naposled!“ V ten den se matka na dítě dívá, a kolem jak večer se stmívá. „Tvá růžná tvář, tvůj zlatý vlas –

cos chmurné mi tak, mé robě?“ „„Má zlatá matičko!““ – „To tvůj je hlas,“ ty měkké ručky, ty patří tobě, ale ten jas ti v oku shas!“

V ten den se matka na dítě dívá a kolem se stmívá a stmívá. „Mé zlaté robátko, – blíž, jenom blíž, bez toho pohledu v líci tvou zhynu! –

co bylo, je pláč, co zbylo, je tíž, ale vždyť tebe chovám dnes v klínu; – mé dítě! – což mne nevidíš?“ V ten den se matka na dítě dívá;

– to zrak jen slzou se stmívá. „Kde že jsi, mé dítě? já slyším tvůj hlas, já slyším nožku tvou jemnou – Můj Bože – to není už slza z řas! –

Kde že’s mé dítě, – co děje se se mnou? Pro rány boží! – což den už shas?!“ – A dítě běží a ručkama třepá A objímá matku, a matka je slepá.