MÁME se rádi, včera i dnes,
po letech, v stáří, jako kdys v mládí,
když kvetly fialky, když kvete vřes,
v sněženkách, ve sněhu, máme se rádi.
Co jsou nám léta, co jiný ten svět,
co jiné způsoby, vzhled jiných tváří?
„První vlas šedivý?“ – Ach, drahá, to květ,
na nějž tvůj úsměv, tak slunečný, září!
Slunečný z jara, – teď, když je sníh,
slunečný věčně, jak jsme tak svoji,
tvé ruky stisknutí, jas v očích tvých
slunečný věčně v života boji.
Na lukách jíní a zamžen je luh,
obilí s lechou požato cele,
první tam brázdu vyoral pluh,
pojď, já ti zulíbám tu na tvém čele!
Fialky odkvetly, kvete už vřes,
dceruška naše už myrtu si vsadí; –
kolik že roků svoji jsme dnes?
nečítej, nečítej, – máme se rádi!