Po dalekém moři
táhnou plachty bílé,
provází je vítr z břehu
na daleké míle.
Pluje bílá loďka
černotmavým mořem.
„Jen se vy mi neutrapte,
má matičko, hořem!
Má matička doma
jak jen lehá, vstává,
div že sobě nevypláče
oči do krvava.
Má matička drahá
pláče jenom zticha,
ale i přes dálné moře
srdce to doslýchá.
Slyš, matičko – vichr
někdy plachty strhne
a to tvoje vzdychání mi
srdce kdys utrhne!“