Luhy, luhy zelené,
hory, hory vzdálené; –
co jste mi to udělaly,
vy mé oči milené!
Jak to slunko spanily
ráno jste mi svítily;
vždyť jsem já vám neříkala,
abyste mne budily!
Napřed jste se usmály,
potom srdce sžehaly,
pak, – čím jsem vám ublížila? –
zapadly mi do dáli.
Dál než hory v dálavě,
dál než slunko v mrákavě:
a mně v očích nechaly jste
slz jak rosy na trávě.
Luhy, luhy zelené,
hory, hory vzdálené; –
jak jste na mne zapomněly,
vy mé oči milené!