Je pozdní noc, kol mrtvý klid, na nebi ani hvězdy třpyt, na nebi tma a v srdci chlad a v srdci upomínek řad;
tu stojím sám a zdá se mi, že vzpomínky mi kráčí z hlavy a halíce se v roucho tmy jak bludičky se vstříc mi staví.
Ty vzpomínky tak bolny ach, však jedna z nich, ta nejvíc tíží: má milenka se ke mně blíží, má milenka mi s bohem dává,
tak bolně, tiše jako v snách, tak bledá, jak když z hrobu vstává. Má milá černé vlasy má a bílé čelo pod nima
a oči pod tím bílým čelem: kdo patří tam, by umřel želem. Má milá hořce plakala, až srdečko jí usedalo,
až srdečko se tlouct jí bálo, tak usedavě plakala. Má milá hořce vzdychala, že radost v světě tak malá
a kdyby byla jen co mák, přec sezobá ji žalu pták, a kdyby byla sebe větší, přec otráví ji ruka něčí,
a kdyby byla duší naší, přec ze světa ji s duší splaší. „Šel ode mne jsi do ciziny a neviděli jsme se ani,
a neřekli jsme sobě ani, že víc jsme sobě nežli jiní. A ani jsi mne nepolíbil a slzu s oka nesceloval
a slovíčkem mne nezradoval, ani, že zas se vrátíš, slíbil. A odešel’s na moře tůně, jež vše tak snadno pochovává
a nedali mi říct ti ani, že hlavička má postonává a srdečko mé k smrti stůně. A nevšimli si toho ani,
že máme se tak tuze rádi a musíme tak umřít mladí.“ Je pozdní noc, kol mrtvý klid na nebi ani hvězdy třpyt,
na nebi tma a v srdci tíž, má milá zniká, mizí již, má milenka mi s bohem kyne a srdce mé div nezahyne.
Cookies on Poetry Cove