Toto se stalo a je věc to jistá, po narození spasitele Krista v rok osmnáct set a tři a šedesátý, a volné Italie na rok pátý.
Markýz de Loma, bohatý a starý modenský velmož, který na rozmary své a svých koní, psů, na ty a ony za jeden rok dva vydal miliony,
a tři do anglických uložil cheků, hrad nový postavit si vzpomněl v pozdním věku. Před pěti roky byla věc to snadná, co poddaný, to dělník a mzda žádná,
dnes, na druhé už leto, druhou zimu kdo pracoval, pět dostal centesimů. Lid dobrý jest a rád že můž’ být doma, však těžce, pochmurně to nesl Loma:
Pět centesimů pokolení psímu! Tak pracoval tam také člověk starý, jenž ztratil vše již před mnohými jary, ženu a děti a byl sám teď v světě
až na synka, to ještě děcko v květě, však slabé, churavé – leč člověk žíti musí, a líp, čím dřív se dítě v práci zkusí. Tak pracovali syn a otec spolu,
ten na lešení, synek otci z dolu podával maltu, cihly, vše co třeba, večer pak spolu jeden jedli chleba a smáli se a pokojně pak spali.
Lid dobrý jest a spokojený v máli. Však v jedno jitro bylo konec všemu, hoch dole stál a s horních prken lemu sletěla cihla s vysokého stohu
a cihla přerazila chlapci nohu. Ze zdola vzkřik a druhý výkřik s hora, pak s hora skok a jako v půdu vorá se rádlo, tak ta šedá ve štěrk hlava –
hoch omdlévá a otec dokonává. Pak odnesli je z práce pomocníci, v kostnici otce, synka v nemocnici. Před pěti roky byly věci snadné:
když cihlu nezadržíš, cihla spadne, a každý sám jak můžeš chraň své oudy; – jak dřív ty cihly v padání jsou řádné, však čert dnes stvořil v Italii soudy.
A takto nález markýzi zněl Lomě: „An při stavení na vašem byl domě zmrzačen Pietro – a důkaz není, že jiný kdos by byl stál na lešení
než jeho otec, a ten v takém stavu byl nalezen, že nemůž’ dáti právu ni svědectví, ni pohnán býti k stání a Pietro je bez pokrevných – ani
ku práci schopen, vy ve vašem domě neb mimo dům jej živte, pane v Lomě.“ Tak napsal soud a markýz kývnul hlavou: „Sem přiveďte mi chlapce, má již zdravou
tu nohu schromenou?“ „Již chodí, pane.“ „Mám chlapče živit tě – nuž tak se stane – Soud dal mi mrzáka! – a soud lhal Bohu; by nelhal – sluhové, mu zlomte druhou nohu!“ –
A tak se stalo a je věc to jistá osmnáct set let po narození Krista.
Cookies on Poetry Cove