Krvavě slunce zašlo za Lipany;
bojiště tmí se v sledním rudém proudu –
Šat selský, zbrocen od krve a čoudu,
tu leží muž jak balvan vyoraný.
Tvář vybledlá, vlas divě rozcuchaný
a obě mrtvé pěstě vryty v hroudu,
jak nechtěl by ji pustit do dne soudu!
a slepý zrak do tmavých nebes vklaný.
A nad mrtvolou rytíř vzdorné šíje
se sklání s koně rudé ve záplavě.
Kůň podkovu do mrtvých prsou ryje.
A jezdec usmál se tak pohrdavě! –
jak v dáli splanul žár a slyšet skřeky –
Byl tu jen mžik; – však stál tak čtyry věky!