Svých drahých Stíny vídal jsem kdys v dáli,
jak byli za živa. – Pak bledly již,
víc každým rokem. – Děl jsem: „Zrak mi kalí
prach života.“ – Ne! – byl jsem Léthe blíž.
Dřív s úsměvem, neb výčitkami v oku,
teď němé, mátožné, tak bez krve
se zjevily mi zas po mnohém roku –
a cize hledí tak – dnes po prvé!
Hle, tak už blízko bezhlesná ta řeka
se proudí! – za ní známé míhají
se tváře – hledí – mne už neznají! –
Až k doušku schýlím rty, jak Charon čeká,
a k těm, kdys drahým, převeze mne tam,
z nich také nikoho už nepoznám.