VENKU se chumelí, v síni je mráz;
probděla s děckem až v půlnoční čas.
V chudobných peřinkách, bílých jak sníh,
hoch ležel s horečkou na líčkách mdlých.
,Co se už tatíček nevrátí sem?’
„Nemůže, synáčku, kryje ho zem.“
,Co se mu nestýská, když je tak sám?’
„Ledová královna mu zpívá tam.“
,Proč zpívá, matičko? – pověz mi jen.’
„Aby měl sladký a klidný sen.“
,Když ty tak pláčeš, jak může spát?’
„Pošle si pro nás jedenkrát“ –
Do oken vítr udeřil v ráz.
,Neslyšíš, matko, královnin hlas?’ –
Pohledla na dítě, pohledla ven:
„To vítr jen zadul do oken.“
„A teď mi, děťátko, jen klidně lež,
matička znavená si zdřímne též.“
V chudobných peřinkách, bílých jak sníh,
hošík si zastýskal a potom stich’.
A matku s dítětem už pojal sen;
sníh s větrem zašoumal do oken.
To nebyl vítr, – to něčí dech
květ mrazný nadýchal na oknech.
To nebyl vítr, – to v mlžině
se někdo dívá do síně.
Zasténal vítr? – zapěl to hlas? –
teď okno se rozlétlo v jeden ráz.
A jako pára dechová
v síň vešla Královna ledová.
Sněhový závoj, v oku mráz,
ale tak sladký měla hlas. –
Matku i dítě pojal sen,
Ledová královna na ně dýchá jen.
Dýchá tak zticha a dech ten hned
jim na tvářích se mění v led.
A jako pírka, tich a tich,
za ní do síně vlétá sníh.
A jako květy z úběle
usedá spícím na čele. –
Ledová královna k nim chýlí skráň
a k srdci jim klade ledovou dlaň. –
A matku i dítě jímá sen.
A nikdo je nezbudí, až v Soudný den.