NA svahu stráně Láska spala
a nad ní šípek odkvetal,
nad čelem růže máku plála
a svlačec vlas jí proplétal.
U srdce trsek zvonků měla,
u nohou modré střevíčky,
k rtům rozevřeným sedla včela,
pod víčky kvetly slzičky.
Květ šípku zvolna na ni splýval
dřímotným větru šoumáním,
pták na keři si pozazpíval
a náhle zmlk’ jak před spaním.
Vše bylo jako ve zakletí,
tak tiché, spící, bez hnutí,
už nehnul vítr květnou snětí,
ni pták složenou perutí.
I nebeském se na blankytu
plující oblak unavil
a stín, jenž padl ku pažitu,
motýla v květu zastavil.
A od země až k nebes báni
jen ševel bylo doslýchat
jak v dřímotě: Spí Žití paní
a vše, co jest, s ní musí spát.