Koval jsem, koval
podkovičku
pro laň, co běhá
po lesíčku.
Podkova hezká,
zlatá, drobná, –
ta laňka byla
přeozdobná.
Mnohý se potkal
s krásnou pannou,
kdo, v lese, s laňkou
okovanou?
Jest okovaná
jen ta moje,
ona mi skočí
do pokoje.
Ona mi skočí
do komory,
zavru tam laňku
na závory.
Ať do komory,
do světničky, –
budou jí zvonit
podkovičky.
Vše bude zářit,
kam jen skočí,
budou jí svítit
nožky, oči.