Labutě bílé po jezeru plynou,
perly, jež přes modrý se atlas šinou,
obláčky sněžné nebes klenbou sinou, –
labutě bílé.
Na dálné hory, slunce sklonem vzňaté,
zářivé pruhy k zemi, s nebem spjaté,
se mihotají, – harfy struny zlaté.
Teď slunce zašlo; po večerním vánku
labutě bílé, nadchlé od červánků,
do zamhavených sítin plují k spánku.
Po vodní pláni, jak se rozechvívá,
ševelem vlnek harmonie snivá
jak ze hlubin a opět s výše splývá.
Hvězdami zdobí obloha se mléčná.
Duše se noří v souzvuk nekonečna;
myšlénky plují k spánku v útiš věčna, –
labutě bílé.