„Hoj ku předu, vy sedláci!”
i na nás volá svět; –
však ouha! páni, po vašem
to nepůjde tak hned.
My ku předu jdem krok a krok
a semknut s druhem druh,
tak těžce, vlečně, bez hluku,
jak ornící náš pluh.
Kde naši staří orali
a kam kdo na své stoup’,
my po svém ořem také dnes,
však přec jen trochu hloub!
A jak to praděd dělával,
ať slota nebo čas,
své kleče tisknem do země,
– však přec už trochu snáz.
Vždy ku předu a ku předu,
– a potom zase zpět!
leč tam i sem, vždy zůstane
po naší práci sled,
jak brázda lehá ku brázdě;
a v černém úhoru
co nerůstalo, vyořem
si dnes i na svoru.
Tak šlo to s věku do věku,
vždy hloub a snáz a dál;
víc nechcem, než co na svém sil,
by každý na svém žal.
A jako my jsme šťastnější,
než býval někdy děd,
by šťastnější byl syn a vnuk,
– a to je naše: v před!