Kronika.

Dej vnouče sem tu starou kroniku – Má prabába – kéž pokojně tam spala – a vím že spí – mělať to ve zvyku, když písma čtla – mi vždycky říkávala:

„Pán strestá těch, kdož modlám cizím slouží, dík, počet let že dokonat již dal mi; ty modli se, ať dny tvé neprodlouží.“ Tak pravím vám: Až zle – modli se žalmy;

,až nejhůř ale bude v chlebníku, tu starou tam si přečti kroniku.‘ Byl kluk jsem tenkrát, – trochu všetečen a dím: „„Kéž Pán dal telátko mi zlaté,

před božím hněvem jsem pak bezpečen –““ A bába zas: „Hle mládež, tu to máte.“ A byl jsem junák – trochu veselý – e – což vy, co to vesel, rozumíte –

věšíte hlav ve všidní, v neděli, vy v patnácti již starci – což vy víte – Měl děvče jsem – svou mladou Aniku – Což čas tu dbát na starou kroniku.

Však – nejdiv’ší i hříbě doskáče! Mně Hana úzdou – dík jí za ochotu! A nebylo nám nikdá do pláče, ač chléb jsme v tváře dobývali potu:

bůh žehnal: všeho dost – i dítek dal mi. – Tu hrdlo nové kdy zas nebe dalo, začal jsem zpívat jednou večer žalmy, a v noci se mi o prabábě zdálo,

jak na Jakuba sedíc řebříku dřímá – a u ní – shled’ jsem kroniku. Však nemysli si – boží dobroty že bývali jsme tenkrát mazánkové:

dva pro sebe – a čtyry roboty a sedmý sotva k odpočinku – dnové, dá selskému i zubu tvrdou kůrku; na zámek půl, – a desátý díl knězi,

třetinu hladovému Brandenburku a ten co nechal, v tom zas „naši“ vězí – A pro nás? věř, že mnohém ve mžiku jsem myslel již na starou kroniku.

A míjel čas, děd stal se ze kluka; bába šla učit zpěv se od proroků. Já učil též se: slz mít od vnuka, a od prabáby nemít smíchu v oku.

I mnil jsem, Pán že přetěžce nás souží: my otroky, a trýzniteli druzí. Tu: „Strestá Pán – kdož modlám cizím slouží!“ mi zazní v sluch – a my – jsme modlosluzi!

I křečovitě, ale bez vzlyku jsem oprašoval starou kroniku. Leč – všemu člověk zvykne znenáhla, i my si zvykli na tu cizí stravu.

Zem naše ústa pro chléb dosáhla – však oni – pod zem sklát chtí naši hlavu a „nejhůř, až“ tak bába s přísnou tváří – Já zvážil – nuž dnes dej mi knihu v ruku!

Však běda – zraku zbavilo mne stáří! Já zmeškal již – však – ty’s tu, ty můj vnuku – Jest nejhůř – – běda toho vinníku! Jdi hochu – jdi číst starou kroniku!!