JEST něco cizího ve zjevu krásy,
jak něhou prodchnuta a celá žhoucí
ji umělcova ruka v mramor stkvoucí
neb barvu vtělila na příští časy.
Viz sochu helenskou: je plna žití
a pravdy, půvabu; – tak žila cele
a žije do dnes krása v lidském těle,
ten výraz ducha, skryté žilobití. –
A přec tak něco cizího v té líci,
v tom klidu oka, které v dálku zírá
kams v neznámo, – v té ruce, která svírá,
jak ve snu někdo, lyru dřímající. –
Ta tvář, pod jejíž klidem všechno žije,
to čisté čelo, zářivé a snivé
a ve svém klidu přec tak zádumčivě,
– jak tiché nebe závoj mlžný kryje: –
Tak krása nežila; – nežije světa
ve tvaru smrtelném, – a přece taví
vše krásno v sobě, a nad krásy davy
jež plní svět, jak duch nad tělem zkvétá.
Ty cizí Neznámo, jež ve svém vznětu
jak pablesk svítáš naší mhou a hluší, –
ty’s pravdou bylo v umělcově duši,
– ty jsi nám zvěstí od neznámých světů!