HOJ! na bílém koni
o závod se honí
s větrem jezdkyně;
vlasy s bledých skrání
jako mraky za ní
vlají v krajině.
Mráz má v šerém hledu
a korunku z ledu
nese na čele;
a jak pádí, v běhu
prší vločky sněhu
s roucha úběle.
Kol boků má šaty
zimostrázem spjaty,
pasem zeleným,
a ve hřívě koni
perlami to zvoní:
ledem kaleným.
Kudy větrem letí,
urve s holých snětí
poslední si list. –
„Hoj!“ zavýská s plenem
v sedle vystrojeném
z prázdných ptačích hnízd.
„Hoj!“ zavýská sobě,
„květiny jsou v hrobě,
listí haraší!“
A kudy tak spěje,
celá zem se chvěje
v bílém rubáši. –
Hoj, na bílém koni
o závod se honí
s větrem jezdkyně.
Toť královna Zimy!
Havran letí s nimi
v sněžné krajině.