Král Otakar ležel na poli,
byl zkrvaven a blátem zbrocen celý –
v daleku rohy hlaholí,
kolkolem strážné ohně se chvěly.
Král Otakar ležel na poli,
prsa tak krvavá, tvář měl tak bledou, –
ty rohy tak dutě hlaholí:
to ti čeští zrádní páni z bojiště jedou!
Kdo, králi, vezme tvou korunu,
kdo, králi, zvedne tvůj štít?
Tvůj synek je malý, tvá žena chladná,
svůj lid jsi zašlapal, šlechta je zrádná –
co z tvého království má, pane, být?
Koruna leží ve blátě,
meč zlomen, helma je v půli –
Ó, čeští páni, komu jste to vy,
komu jste to udělali k vůli?!
Až svitne zoře, až svitne den,
tu korunu někdo si zvedne,
tvůj meč, jak je tak zkrvaven,
vypadne z ruky ti ledné –
Králi, tvou korunu někdo si zvedne!
ale kdo zvedne tvůj zlomený štít,
kdo z prachu a bláta tvůj ubohý lid?
Slyš, český králi! vstaň a pojď se bít! –
Uprostřed mrtvých jak ležel co kmen,
z královských prsou se vydral sten,
uprostřed mrtvých to zařinčí v ráz:
to český král v zbroji se zvedá zas
a v oko žár, v líc krev se vrací bledou:
„Hoj vstávejte! budem se bíti zas! –“
I zvedají se mrtvoly –
a král naslouchá v hluchou noc
jak v dáli rohy hlaholí –
„Hoj, vstaňte! to můj český lid
nám táhne na pomoc!“ –
A teď se zvedl jeden trup
u nohou králových, naslouchal v dáli,
pak na krále upřel líci tak bledou:
„Ó pozdě, pozdě vzpomínáš, králi! –
to ti tvoji čeští páni z bojiště jedou. –“
I klesl král, jak v bouři klesá dub.