KDYS byl Honza král
a on kraloval,
že ho sedlák na svém, stole
hrudkou maloval.
Jeho celá zem
rájem byla všem
a v tom ráji nejšťastnější
on na trůnu svém.
Ráno si naň sed’,
žezlo svoje zved’
a dvořanům narovnával
nakřivený hřbet.
Byl-li žebrák zde
žádat právo své:
„Kdyby mne to říši stálo,“ –
Honza vzkřik’, – „je tvé!“
Po té práci rád
šel se nasnídat,
ale děcko v celé zemi
nesmělo mít hlad.
Krajíc svůj si vzal,
řek’: – „Jsem sice král –
Na! – sedláče, jez ty první,
ty’s ho vyoral.“
Měl své vojsko též
a to byla řež,
když se tak někomu chtělo
do Čech na loupež!
Po vojně však řek’:
„Každý z nás byl rek, –
do krabičky s jenerály!“
Běda mu, kdo cek’.
Domů každý zas
navrátil se v čas
orat, kovat, děti chovat,
sbírat boží klas.
Tak to bylo, když
Honza měl svou říš’. –
Je to už jen ve pohádce
a tak dávno již!