Kozák.

Slunce již dávno zašlo, a šero na blankytu, jen ještě k západu je prérie v polosvitu.

Tu tam již hvězda bledá, a vůkol mlha pluje: to doba unavení, to tichá chvíle snů je.

I kůň již kráčí zvolna a staví zas se travou, snad by nezbudil z snů mně, co mou mi kráčí hlavou.

Zařehtal kůň a v šeru se zjevil jezdec u mně; kůň kráčí též tak zvolna, jezdec sní též tak dumně.

„Ký druh“ to zazní s koně, a tvář se kloní v šeru. „„Ten, tak kdo ptát se umí, dnes víc než bratr věru.““

„Buď zdráv mi bratře milý již po bratrském zvuku“ – seskočili jsme s koní a tiskli jsme si ruku.

„„Jak bratře sem jsi zbloudil té dálné do pustiny?““ „Já z Čech jsem bludný zpěvák,“ „„já kozák z Ukrajiny.““

A sesedláni koně celdenní po unavě, a kozák rozžal oheň, a lehli kol jsme v trávě.

A každý povídá, co mu nejvíc srdce tíží, on o spoutaném Dněpru, já o Vltavě v mříži. – –

A kozák pokuřuje, až čelo dýmem v stíně, že není už jak bylo v té rodné Ukrajině.

A že už tomu dávno, co nechce býti lépě, a pěl divokou dumku hetmanu o Mazepě.

A dopěl divou dumku o Petru, bílém cáru, a z lulky prýská oheň, a z oka jiskry žáru.

A povídá, jak dumky jim doma zpívat brání, aby tu rodnou matku snad nezbudili z spaní.

A v cizinu jak cizou je posýlají cáři, aby tu rodnou matku nemohli zlíbat v stáří.

A jak poslány sem až po cárském čety slovu, a krev co vydobyla, že prodal – za kus kovu!

Jak on a koník, syti té cařské služby hany, si povyjeli raděj ty volné na buřany.

A jak je jim tak volno, když koníku bok stiská, však po buřanech doma, že přec jen se jim stýská.

A jak, když slunce spadá, mu v domov pozdrav dává a vzchází-li, jak ptá se, či matka ještě zdráva?

To slunce ale, slunce že nerozumí žali, a že by raděj zhynul už v daleké té dáli.

A rozplakal se kozák, tak jako dítě malé, a horké slzy pijí ty uhly rozháralé.

„Pro taký bol kozáče útěcha není v slovu“ – a tisk jsem ruku k srdci i ruku kozákovu.

A večerní když hvězda kruh změnila zas k ránu, zas rozešli jsme oba se každý v jinou stranu.

A po jezdci ni stopy, když slunce vzchází znovu, však z dálí zaslech houknout jsem – pušku kozákovu.