KOZÁK.

JIŽ slunce dávno zašlo a stíny blankyt kryjí, jen ještě od západu se světlá po prerii.

Tu tam již hvězda bledá se noří ze mhly bílé, to doba unavení, to snů je tichá chvíle.

I kůň již kráčí zvolna a zastaví se travou, snad aby nezbudil mne z těch dum, co jdou mi hlavou.

Zařehtal kůň a v šeru se jezdec zjevil u mne, kůň kráčí též tak zvolna, jezdec sní též tak dumně.

„Ký druh?“ to zazní s koně a tvář se kloní v šeru. „„Kdo takto volat umí, dnes víc než bratr věru.““

„Buď zdráv mi, bratře milý, již po bratrském zvuku.“ Seskočili jsme s koní a tiskli jsme si ruku.

“Jak, bratře, sem jsi zbloudil tak dálné do pustiny?“ „„Já z Čech jsem bludný zpěvák.““ „Já kozák z Ukrajiny.“

A odsedláni koně dne dlouhé po únavě, a kozák rozžal oheň i ulehli jsme v trávě.

A každý vypravuje, co nejvíc srdce tíží, on, v okovy jak Dněpr, já, Vltavu jak víží.

A kozák pokuřuje, až čelo dýmem v stíně, že není už, jak bylo, v té rodné Ukrajině.

A že už tomu dávno, co otročí tam slepě, a pěl divokou dumku hetmanu o Mazepě.

A dopěl divou dumku o Petru, bílém cáři, a z lulky prýská oheň a z oka jiskry září.

A povídá, jak dumky jim doma zpívat brání, aby tu rodnou matku snad nebudili v spaní.

A v cizinu jak cizí je posílají cáři, aby tu rodnou matku nemohli zlíbat v stáří.

A jak poslány čety až sem po cárském slovu, a krev co vydobyla, jak cář dal za kus kovu.

Jak on a koník syti té cárské služby hany z Aljašky povyjeli si volné na buřany.

A jak je jim tak volno, když koníku bok stiská, však po buřanech doma že přec jen se jim stýská.

A jak, když slunce padá, mu v domov pozdrav dává a vzchází-li, jak ptá se, či matka ještě zdráva?

To slunce ale, slunce, že neví, co jsou žaly, a že by raděj zhynul už v daleké té dáli.

A rozplakal se kozák tak jako děcko malé a horké slzy pily ty uhly rozháralé.

„Pro taký bol, kozáče, útěchy není v slovu“; – a tisk’ jsem ruku k srdci i ruku kozákovu.

A večerní když hvězda kruh změřila až k ránu, zas rozejeli jsme se a každý v jinou stranu.

A po jezdci ni stopy, když slunce vzešlo znovu; – však z dálky zaslech’ houknout jsem pušku kozákovu.