KOZÁK.

Již slunce dávno zašlo, a šero na blankytu, jen ještě k západu je prerie v polosvitu.

Tu tam již hvězda bledá z večerní mlhy pluje: to doba unavení, to tichá chvíle snů je.

I kůň již kráčí zvolna a staví zas se travou, snad by nezbudil ze snů mne, mou co kráčí hlavou.

Zařehtal kůň a v šeru se jezdec zjevil u mne, kůň kráčí též tak zvolna, jezdec sní též tak dumně.

„Ký druh,“ to zazní s koně a tvář se kloní v šeru, „„kdo takto volat umí, dnes víc než bratr věru.““

„Buď zdráv mi, bratře milý, již po bratrském zvuku.“ Seskočili jsme s koní a tiskli jsme si ruku.

„Jak, bratře, sem jsi zbloudil tak dálné do pustiny?“ „„Já z Čech jsem bludný zpěvák.““ „Já kozák z Ukrajiny.“

A sesedláni koně celdenní po unavě, a kozák rozžal oheň i ulehli jsme v trávě.

A každý povídá, co mu nejvíc srdce tíží, on o spoutaném Dněpru, já o Vltavě v mříži.

A kozák pokuřuje, až čelo dýmem v stíně, že není už jak bylo v té rodné Ukrajině.

A že už tomu dávno, co nechce býti lépě, a pěl divokou dumku hetmanu o Mazepě.

A dopěl divou dumku o Petru, bílém cáři, a z lulky prýská oheň a z oka jiskry září.

A povídá, jak dumky jim doma zpívat brání, aby tu rodnou matku snad nezbudili z spaní.

A v cizinu jak cizou je posýlají cáři, aby tu rodnou matku nemohli zlíbat v stáří.

A jak poslány čety až sem po cárském slovu a krev co vydobyla, že cář dal za kus kovu.

Jak on a koník syti té cárské služby hany si povyjeli raděj ty volné na buřany.

A jak je jim tak volno, když koníku bok stiská, však po buřanech doma že přec jen se jim stýská.

A jak, když slunce spadá, mu v domov pozdrav dává a vzchází-li, jak ptá se, či matka ještě zdráva?

To slunce ale, slunce, že nerozumí žali, a že by raděj zhynul už v daleké té dáli.

A rozplakal se kozák tak jako děcko malé a horké slzy pily ty uhly rozháralé.

„Pro taký bol, kozáče, útěchy není v slovu“ – a tisk’ jsem ruku k srdci i ruku kozákovu.

A večerní když hvězda kruh změřila až k ránu, zas rozejeli jsme se a každý v jinou stranu.

A po jezdci ni stopy, když slunce vzešlo znovu, však z dáli zaslech’ houknout jsem pušku kozákovu.