Jsou srdce těžká, která v žití šeru
jen mezi hvězdami kdes najdou družky;
jsou ta, jimž stačí lesk barevné stužky,
a skáčou přes ni jako v Gulliveru.
A veselá to podívaná věru,
jak na velbloudy rostou malé mušky
a vypínají v slunci křídla, růžky
a vždycky udělají karriéru!
Jen tiše, zvolna, nikde přímé slovo; –
však Fortunu si za šos chytnou zdrávi.
Co do těch srdcí těžších nad olovo!
to Somnambuly, Don Quijoti bludní:
ti utonou jako ten kámen v studni,
a komár pluje na stebélku trávy.