KOCOUR krásné vousy měl,
pes mu je až záviděl;
v jednom domě spolu žili,
od mladosti druhy byli,
jenom když si kroutil knír,
hleděl kocour jako výr.
Hněvně trochu, pyšně víc:
„Milý brachu, nemáš nic!
A přec nevážíš si dosti
mojí vzácné společnosti; –
jen s mým knírem, – to se vtip,
pochodil bys v světě líp.“
Přišel požár; – blaženě
ležel kocour na seně,
až mu oheň kůži sžehnul;
pes už dávno na dvůr vběhnul.
Děl, když kocoura tam stih’:
„Ty’s měl knír, – a já měl čich!“