Klidně spi v té hrstce hlíny,
samotinká spi tam tiše,
s večerními jenom stíny,
s měsícem, když svítí s výše,
když už nebdí žádný jiný.
Myšlenek ať táhnou roje
přes tvůj hrob jak mraky chladné,
ať si slzí v lůžko tvoje,
jako s jara deště padne,
nebuďtež tě ani moje,
a jak moje nejsou žádné!
A když přijdu z ciza kraje
vyplakat rok těžký k tobě,
buď ti to, jak květy máje
s lípy, jež v tvém kotví hrobě
a jen z něho život ssaje.
Jenom chvilku mám tu stání,
nevím ani, proč jsem přišel,
ale pod mou horkou skrání
jest mi, jak bych dole slyšel
to tvé klidné oddychání.
A jestli se nad tvou hlavou
sny nějaké ještě vznáší,
s upomínkou z žití mhavou,
zdej se ti o lásce naší,
a že měkce šel jsem travou.