Když jsme prvně sami byli,
bylo to jak sen:
jaro snilo, nebe snilo
– a já celý den.
V noci jsem si vzpomínala
na pěšinku jen,
tam, kde kvetly modré zvonky,
fialky a rmen.
Na pěšinku, kde jsi stanul,
čet’ v tom zraku mém,
kde jsi řekl: „Budeš moje?“
a já řekla: „Jsem!“
Kde jsi pravil: „Bůh ti žehnej
na každé z tvých cest!“
a já jen ty modré zvonky
viděla jsem kvést. –