Dnes jí matku pochovali;
dítě z toho radost mělo:
jaktěživo nevidělo
tolik světel, tolik záře,
jaktěživo neslyšelo
muzikáře, písničkáře,
jako dnes si zazpívali.
Kde je máma? –
Jak s tou bledou, klidnou lící
leží mezi květinama,
vzpomíná jí na světici,
tu, s dvanácti hvězdičkama. –
Muzikáři, písničkáři
s květinami, světel září
odešli, a s nimi táta.
Napřed v rakvi šla ta svatá;
– ale ona nešla sama,
musili ji vyzvednouti,
jako svatou nesou k pouti
s mládenci a družičkama –
Napřed v rakvi šla ta svatá;
– kde je máma?
V domě je tak ticho všady,
dítě chodí sem i tady,
z jizby na dvůr, do zahrady.
Všude sama!
Na dvůr jenom holub slétá,
v sadu ptáče zaštěbetá.
Kde je máma?
Přišla k děcku stará teta
potěší, jak těšit umí;
beztohoť že nerozumí
také děcko běhu světa:
„Tvoji mámu Bůh vzal k sobě,
bude nyní spáti v hrobě,
nad ní bude růsti tráva; –
ale lehce se to spává,
když si duši vzal Bůh k sobě.“
„„Kde je Bůh?““ „Tam nad hvězdama.
Andělů má svatých roje,
s nimi bude matka tvoje,
nikdy víc nepřijde dolů
na tu zemi plnou bolu.“
„„Kde je Bůh?““ „Tam nad hvězdama!“
„„A kdo, teto, bude s náma
se mnou, s tátou, u nás, tady?““
„Bůh je všady –“
„„Kde je máma –?““