DNES jí matku pochovali;
dítě z toho radost mělo:
jaktěživo nevidělo
tolik světel, tolik záře,
jaktěživo neslyšelo
muzikáře, písničkáře,
jako dnes tu zazpívali.
Kde je máma? –
Jak s tou bledou, klidnou lící
leží mezi květinama,
vzpomíná jí na světici,
tu, s dvanácti hvězdičkama. –
Muzikáři, písničkáři
s květinami, světel září
odešli, a s nimi táta.
Napřed v rakvi šla ta svatá;
– ale ona nešla sama,
musili ji vyzvednouti,
jako svatou nesou k pouti
s mládenci a družičkama. –
Napřed v rakvi šla ta svatá;
– kde je máma?
V domě je tak ticho všady,
dítě chodí sem i tady,
z jizby na dvůr, do zahrady.
Všude sama!
Na dvůr jenom holub slétá,
v sadu ptáče zaštěbetá.
Kde je máma?
Přišla k děcku stará teta,
potěší, jak těšit umí;
beztohoť že nerozumí
taká droboť běhu světa:
,Tvoji mámu Bůh vzal k sobě,
tělo bude spáti v hrobě,
nad ním bude růsti tráva; –
ale lehce se to spává,
když si duši vzal Bůh k sobě.‘
„Kde je Bůh?“ ,Tam nad hvězdama.
Andělů má svatých roje,
s nimi bude matka tvoje,
nikdy víc nepřijde dolů
na tu zemi plnou bolu.‘
„Kde je Bůh?“ ,Tam nad hvězdama!‘
„A kdo, teto, bude s náma,
se mnou, s tátou, u nás, tady?“
,Bůh je všady –‘ „Kde je máma –?“