TVÁŘE čistě malované,
očka jako oharek,
do světa se směle dívá
malý, švarný Kašpárek.
Čepičku má s rolničkami,
přitisknutou do vlasů,
kamizolku rudobílou,
kalhotky má z atlasu.
Rukávy má naškrobené,
punčošky má na stuhy
a na botkách vyleštěných
zvoní zlaté ostruhy.
Kordík z péra kohoutího
visí v pasu na háčku,
jednu ruku pevně k boku,
v druhé drží plácačku.
Od hlavy až po ostruhy
hotový to hrdina,
veselý a čtveračivý
jako dobrá hodina.
Zlého se mu na tom světě
mnoho arciť neděje, –
časem-li však hlavu ztratí,
vesele se zasměje.
Někdy padne do polévky,
někdy také v omáčku; –
hloupá-li se moucha směje,
vezme na ni plácačku.
Jinak svět, ať co chce dělá,
nechá v svatém pokoji;
neublíží, ale také
nikoho se nebojí!
Měšec prázdný, bez haléře, –
ale proto nepláče;
myslí snad: „Nemůže v světě
každý jísti koláče.“
Nikomu nic nezávidí,
po slávě se nepídí, –
žeť, Kašpárku roztomilý,
moudřejší jsi nad lidi!
I až jednou uložíme
do malé tě rakvičky, –
žeť vesele uslyšíme
zazvonit tvé rolničky!