Kantor.

Kantorem stal se ještě v mládí květu; sám nemnoho se lišil od klučíků, však rozuměl už srdci dost a světu. Že neměl žádné, napsal gramatiku,

a uložil tam mnohou dobrou větu, jak vysnil ji, neb četl u básníků. Sám neměl zrovna kvítím cestu setu však: „Miluj, dokud usmívá se mládí! – –

... „svých blížních“ – doznívá jen s dětských retů. Leč v srdci myslil: My se máme rádi, a vezmeme se o prázdninách spolu – – a odpouští dnes klukům, jak tu řádí.

A po prázdninách, když se vrátil v školu, jej sotva poznali, jak hlasem včely jim čet’: „Jsmeť hosty u božího stolu.“ Tak čisté théky nikdy neviděli,

jak jim je teď ten kantor vracel zpátky a čet’: „Je bez chyby svět boží celý.“ Však „Blaho lidské jako sen je krátký“ – a jak tak teď na něho pohleděli,

čtou šeptem: „Na květ padnou jinovatky.“ A kantor čte: „Bohové rozuměli, proč velcí jsou a lidé jsou tak malí;“ pak: „Od propasti jenom krok nás dělí.“

A v lavicích si kluci zašeptali, že nemohou kantoru rozuměti, jak čte, že „Bůh je láskou neskonalý!“ Pak minul den a po něm druhý, třetí,

a kantor nepřicházel do těch škamen: že pohřbil ženu, – prázdno měly děti. Pak přišel, oči rudé jako plamen, a četl: „V žalu neopusť nás, Pane!“

a po té škole chodil jako zmámen. A proč má čelo vráskou rozorané, neznají děti jiné na rok druhý: „Zůstaneť hnízdo, – ptáče nezůstane.“

A „Mrak překlene Bůh obloukem duhy,“ jim četl kantor pevným, velkým hlasem. „A lidské hroby šatí květem v luhy.“ – Pak začalo to prokvetávat vlasem,

jak prvního když napadává sněhu, a „Starý kantor“ – slýchá kantor časem. Leč: „Jsi-li stár, zachovej v srdci něhu, ať sprchne list a odlétají ptáci –

strom o jaru sní ve vichřice šlehu.“ „A havrani-li přijdou všelijací, a na dub starý usedají v sboru“: „Dub nevyklovou!“ – dočítají žáci.

„Pravdě buď děckem, – vzdorem proti vzdoru, čiň poctivě a neboj se ni krále!“ – A kluci po kantoru v jednom choru. A tak to šlo, až k tomu: „Vždycky dále! –

byť na poslední octnul jsi se štaci –“ – Žáci jsou stejni, – kantor starším stále. Po druhu druh – odkud se nenavrací už nikdo, – jemu odcházel jak v mihu

i čet’: „Sám nikdy nejsi ve své práci!“ „A svět-li v tobě vidí starou knihu, již nikdo neumí, neb nechce čísti, – čti v sobě sám, to také vezme tíhu!“

„A květem bylo také lonské listí, a když v něm nohy šlapou – ono šustí; – ač trouchniví, – že cítí! – buďte jisti.“ „A všechny řeky v jedno moře ústí

a jeho konce nikdo nevyzpytal.“ – – „Strom hynout musí, jako musí růsti!“ Tak ze své gramatiky kantor čítal, když shrben už se šoural po té síni,

a zvonku hlas jak vykoupení vítal. – Pak na kantora už se tlačí jiní; – však doslouží si svých čtyřicet roků! a čtyřicátý slouží právě nyní.

„A všechno jest jen jako řeka v toku: zdá stejnou se, však jiná vždy je voda, vždy jiný květ po jejím roste boku.“ Lonského květu, – předlonského škoda:

– v tom celém žití mohlo jinak býti! leč: – „Uměj čekat – nějak se to podá!“ A jeho děti, ty jsou mu dnes kvítí, jak byly dřív – i čte jim z gramatiky,

i nevědí, že čte jim svoje žití! – A vzpomíná na všechny okamžiky, jak stál tu, hoch a muž, a všechno ztratil a dočet’: „Lidem strast, a – Bohu díky!“

A doma k prvnímu se listu vrátil, jak na výslužbě den dnes trávil prvý, – a západ šediny mu měkce zlatil. – A v knihu, – v konec, – skrápla slza s brvy.